Luisa von Eyrl

Pohlaví: Žena

Věk: 16 let

Funkce: Dvorní dáma

Původ: Rakousko

Charakteristika: Ludovika Eyrlská, německy Luisa von Eyrl, je jedinou dcerou rakouského hraběte Heinricha von Eyrl a jeho bývalé manželky Hildegardy Zweig. Jelikož jsou rozvedeni, žila Luisa jen s matkou. Ač byla matka přesvědčena ve vlastní i cizí nedůležitost a tyto názory se všemožně snažila vtlouci své dcery do hlavy, Luise bylo hned jasné, že ona není jako její matka, dokonce ani jako její vrstevníci. Ona je šlechtična. Je nevysoké postavy. Měří pouhých 163 centimetrů. Dokonce ani obličej nevypadá zrovna na 16 let. Spíš byste jí tipli tak 13, maximálně 14. To se však nedá říci o velkých, poměrně překážejících prsou, která skutečně věku odpovídají. Její tmavě hnědé kudrnaté vlasy jí sice leckdo závidí, avšak vězte, že česat tuhle žíni byste nechtěli. Když už však dívce nepadají vlasy do safírově modrých očí, odhalí se i její upřímný pohled. Upřímnost, to je ta vlastnost, kterou někdy oplývá, žel si čas od času nedává pozor na jazyk a přes svou plachost je schopná říct i názor negativního rázu, především svým přátelům. Vůči ostatním je chladná a v jejich přítomnosti se spíše drží stranou. Její inteligence někdy vyniká až moc, proto někdy může mít problémy se zařazením se do kolektivu, avšak když je to skutečně potřeba, zvládá to a skutečně se pustí i do konverzace. Protože je to jedináček a její matka jí má i přes svá přesvědčení ráda, může mít Luisa prakticky cokoli. Této možnosti využívá spíš než na věci na cestování po Evropě. Do vínku jí zrovna nebyl dán talent nějakého zpěvu či jakákoli schopnost podávat větší sportovní výkony, proto se věnuje spíše divadlu a malbě. Velmi se zajímá o počítače. Ráda dělá kresby a malůvky v různých programech. Často vaří, přestože to považuje spíše za nevděčné umění. Někdo se s tím tolik pachtí, třeba hodinu, dvě, a to jen kvůli dvaceti minutám. Přesto má toto umění ze všech nejraději, možná protože jí to jde nejlépe. Díky babiččině přimlouvání také dostala možnost jezdívat na koni, což je něco, co nikdy neodmítne. Je také vášnivou sběratelkou, což jí umožnila právě ona bohatá paní, která chtěla, aby Luisa jezdila na koni. Sbírá především skleněné postavičky a drahokamy. Krom toho všeho miluje také staré oblékání. Je jí jedno, jestli si vezme venkovský kroj nebo róbu, modelem malířům a fotografům bude stát v čemkoli, co podle ní vypadá alespoň trošku staře. Ano, miluje všechno to, co souvisí s historií, možná protože procestovala tak moc hradů a zámků, nebo možná jen díky jejich rodinnému zámečku.

Minulost: Luisa se narodila 13. 2. ve znamení vodnáře. Její budoucnost tehdy byla velmi nejasná. Z jejího předškolního věku stojí jen za zmínku, že se naučila bez opory chodit v 7 měsících, tedy velmi brzy a ještě před nástupem do první třídy uměla abecedu. Komtesa Eyrlská, jejíž rodiče jsou rozvedení, se musela uchýlit s matkou do obyčejného měšťanského bytu. Stále však o víkendech navštěvuje otce v Eyrlu, rodinném zámku. Chodila do zcela obyčejné školy, kde se jí děti posmívaly a ona tak byla odsouzena k tomu zůstat bez přátel. Ne že by jí to nějak vadilo, ale její panovačnost a rozhodnost se tehdy proměnila v zamlklost a stud. A cože mohlo být příčinou výsměchu? Všechny maličkosti, od podávání špatných výkonů v tělocviku po její chytrost. Od třetí třídy se věnovala amatérskému divadlu a na druhém stupni začala chodit do základní umělecké školy na dramaťák. To byl tehdy její koníček, její odreagování se. Její matka jí nebyla v dětství moc oporou, křičela na ni kvůli každé prkotině. A když Ludoviku přece jen napadlo si postěžovat na zbytečnost okolních lidí, matka se nad ní zkrátka pohoršila, že to jsou přece jen obyčejní lidé, že by to samé kdokoli mohl říct o nich. To tatínek, ten byl něco docela jiného. Luisu byť jen po telefonu podporoval, ať byla kdekoli a chtěla kamkoli. Právě proto, když dokončila devátý ročník základní školy, rozhodla se opustit matku a rodné Rakousko a nastoupit do školy, kde by splnili její tužby a neplnili ji hloupostmi o zbytnosti a nedůležitosti její i celého okolního světa. Do školy, kde by mohla být sama sebou, věnovat se etiketě a nemusela nosit masku hlouposti, školu kde by mohla najít spřízněnou duši a s ní rozmlouvat o filosofii. Tedy taková jsou její očekávání. Po roce přespávání u příbuzných a vyptávání se na onu legendární školu jí konečně bylo 16, což ji opravňovalo podat přihlášku ke studiu. Splní se všechno to, co čekala a chtěla?