Sebastian Birkeland

Pohlaví: Muž

Věk: 19 let

Funkce: Princ

Původ: Norsko

Charakteristika: Sebastian je uzavřený introvert. Není to tak, že by měl strach cokoli říct, dovede být i výmluvný, jen co se týče sebe, nerad říká cokoli. Nedovede přijímat komplimenty a sám má problém nějaké skládat, či obecně vyjadřovat city. Málokdo o něm proto ví jeho skryté city k oběma pohlavím, za což se on sám velmi stydí, jelikož mu bylo několikrát vyčteno, že je to nepřirozené a podobní lidé jsou zrůdy. Ačkoli působí jako prázdná duše, dovede být velmi empatický a rád nabízí pomocnou ruku všem okolo. Spousta lidí by ho nazvala "vrbou". Nijak zvlášť se nesnaží přátelit s kýmkoli, jelikož má z navázání přátelství a podobných věcí obavy, jelikož by si nevěděl rady jak reagovat a podobně. Je to tedy vlk samotář. Není pomluvačný, však rád sleduje to, jak ostatní roznáší drby, podobné věci mu totiž přijdou víc než úsměvné. Sám by rád poznal hlubší city ze stran někoho jiného, protože jiné city, než nenávist ke své osobě mu nikdy nebyla projevena. Nad touhle představou ovšem zanevřel již dávno, když si sám přišel na to, že city ani přijímat nedovede. Sám o sobě je tedy velmi tajemný.

Minulost: Sebastianův otec, Arvid, byl poměrně nešťastník, leč byl králem, obklopen nedozírným bohatstvím, všude kvanta služebnictva, nemohl být šťastný. Jeho první manželka, s níž měl Sebova nevlastního bratra Edvina, zemřela již v přemladém věku při jeho porodu. Král Arvid upadl do hluboké deprese, která po několika letech ustoupila na tolik, že si byl schopen najít další manželku, jenže ani tu při porodu dalšího dítěte nepotkalo štěstí, při porodu se jí roztrhly děložní cesty a vykrvácela na porodním sále. Tak přišla na svět jeho starší sestra, Bea. Na pohled vznešená, milá a přívětivá dívka, jež není tak nevinná, jak vypadá. Dlouhá léta si utahovala ze Sebastiana, hlavně poté, co se svěřil s jistou... osobní záležitostí své rodině. Dost často mu sypala písek, či drobky od večeře do postele, jen aby měl u svého otce průšvih. Jednou dokonce protrhla obraz jejich rodiny a to svedla na svého bratra. Král Arvid tenkrát zuřil a supěl víc, než rozjetá parní lokomotiva. Přešel rok a již postarší král si našel novou ženu. Byla považována za nejkrásnější ženu Norska. Vévodkyně. Jmenovala se Alicia a byla to ta nejúžasnější a nejpřívětivější dáma, která kdy na světě existovala. Tedy tak to alespoň Edvin popsal Sebovi. Otec nikdy nevypadal šťastnější a opravdu byl. Milovala ho nade všechno na světě a to i on ji. Po nějaké době Alicia zjistila, že je těhotná a král upadl ve smutek. Měl strach, že jeho milovaná žena přijde opět o život, tak, jak se stalo již dvakrát. Alicia krále ujišťovala, že všechno proběhne v nejlepším pořádku a možná by to i byla pravda, kdyby ji na konci těhotenství nepřepadl těžký zánět plic a jedinou cestou, jak by mohlo dítě přežit, bylo ho vyříznout císařským řezem. Tak se narodil Sebastian, maličký a slabý. Jeho matka po těžkém zákroku upadla do komatu, ve kterém setrvala dva roky, dokud naposledy nevydechla. Král Arvid se stal po její smrti alkoholikem a násilníkem. Pro jeho děti se stal pobyt v panství bojem o přežití, vyhýbání se letícím vázám a vzájemnému skrývání před otcovým řevem a ranami. Nejvíc jich dostával právě Seba a to po dobu deseti let. Modřiny, jizvy od tipnutých cigaret a pak ty, co si způsobil on sám se na jeho těle vyjímali naprosto na pohled. Způsobili mu tak zamlklost a uzavřenost k vnějšímu světu. Nenáviděl prostor, ve kterém musel žít. Jakoby se stěny přibližovali a i ty na něj v jeho snech křičeli, že je bezcenný slabý kus. To všechno ho dovedlo k hlubokému sebepoškozování a kouření. Trvalo to poměrně dlouho, ale nejstarší Edvin svrhl krále, který bídně spravoval jak svoji zemi, tak svůj lid. Ujal se toho břímě bravurně a země začala vzkvétat a tak i život dospívajícího muže. Bratr se o něj staral a ačkoli na něj neměl zrovna mnoho času, Sebastian věděl, že tu pro něj Edvin byl a vždycky bude. Nedávno jej vyslal na akademii, kam se mu popravdě docela chtělo. Život lepší než v podmínkách absolutního strachu pro něj znamenal snad i příležitost k normálnímu životu, ne přežívání nebo umírání.